Autor: MUDr. Pavel Špatenka
Na psychoterapii, ať už jí pojímáme jakkoliv, přichází člověk vždy, protože ho něco bolí. Řečeno slovy hlubinné psychologie, prožívá nějaké trápení a jeho život nese stopy duševní bolesti. Chceme li poznat příčiny tohoto utrpení, stojíme před nutností zprostředkovat člověku možnost na tyto příčiny nahlédnout, abychom se později mohli zabývat tím, jak s nimi naložit. A o to právě jde, chceme vědomě nahlédnout na příčiny prožitků, které můžeme nazvat zraňující, avšak mnohdy tam, kde běžné postupy selhávají, nastupuje práce s tělem. Není to nic nového, i když v současnosti nabývá tato zkušenost nové podoby, zejména v práci s traumaty.
Práce s tělem v psychoterapii je tedy dnes už poměrně používaný postup užívající tělo jako přístupovou cestu k nevědomým příčinám zraňujících prožitků či nevědomých konfliktů. Zkušenosti, které nás zranily a zraňují stále dokola vznikají u všech stejně: ze střetů s vnějším i vnitřním světem. Každý nezpracovaný konflikt vytváří emoční či pudový blok. To je ovšem teorie. Prakticky to vypadá tak, že se spíše pohybujeme ve sféře příznaků. Ztráta chuti do života, prudké změny nálad, potlačený citový život, zablokovaná emocionalita, vnitřní prázdnota, nebo naopak předrážděnost, či úplná ztráta prožívání jsou nejčastějšími symptomy. V těle se projevuje nahromaděný nezpracovaný psychický materiál různými více či méně nepříjemnými fyzickými pocity, jako jsou napětí, ztuhlost, různá intenzita bolesti, zvýšení či snížení svalového tonu, funkční poruchy. atd. Zkrátka kupříkladu za bolestmi zad, hlavy či narušeným zažíváním vždycky najdeme hromadu nezpracovaného psychického materiálu. Všechny tyto tělesné projevy nevyjadřují nic o člověku samotném, ale spíše mluví o tom, jak hluboce je zraněný a jak se svými zraněními neumí zacházet. Jednoduše, všichni víme, že nepříjemné – přesto přirozené – pocity vytěsňujeme a snažíme se je nahradit něčím přijatelnějším, něčím co by nás uspokojilo. Dočasnost tohoto snažení je nasnadě. Psychická strast spolu s tělesnou symptomatologií je obrazem nerovnováhy, která je zapřičiněna potlačováním, racionalizací, či popíráním nepříjemného zraňujícího prožívání, protože člověk neví co s tím a většinou se jeho úsudek pohybuje v přesvědčeních, že příčinou je on sám, tedy tak, že není dost dobrý, protože kdyby byl, tak by to přeci neměl. Takto zjednodušeně uvažuje téměř každý z nás, kdo se s se svým zraněními uvnitř sám sebe setkává.
Jak už jsem říkal, práce s tělem se v psychoterapeutickém procesu přihlásí zpravidla tam, kde slova selhávají a analýza uvízla v mrtvém bodě. Tady je na místě řeč těla a fyzických symptomů. Prací s tělem se můžeme, někdy snadno, jinde ne, dostat do hlubších vrstev mysli, kde společně potkáváme vytěsněné obsahy, tedy prožitky a představy, které byly pro vědomí uzavřeny. Jelikož psychoterapie je podle mého spíše tvůrčí cesta k vyjádření individuální přirozenosti a nikoliv snahou vehnat beránka zpět do stáda, nelze používat stejné zásady a principy práce pro každého. To první čeho se nikdy nesmíme dopustit je odsoudit nemístnost určitých tělesných vjemů a vnitřních obrazů. Každý kdo s psyché pracuje a věnuje se sebepoznání, ví, jak velkou proměnnou duševní život člověka je a to samé platí pro jeho reakce na terapeutickou intervenci, nikdy není jasné co přijde a jaké reakce budou následovat.
Duševní bolest a zraňující prožívání je vždy obrazem nějakého vnitřního konfliktu. Bohužel většina z nás si takové prožívání vysvětlí neodbytnou myšlenkou “Já nejsem normální.” nebo „Musím trpět nějakou příšernou nemocí, možná dokonce dvěma nebo třemi najednou“. Nejdůležitějším krokem pro překonání pochybností tohoto druhu je pochopení, že stav, ve kterém se člověk nachází není ničím výjimečný, ale je přirozenou reakcí. Potýká-li se člověk s častými fyzickými projevy, existuje několik způsobů, jak tyto projevy interpretovat. Podle principů, z nichž vychází většina tělesných terapií, souvisejí bloky ve fyzickém těle s oblastmi stresu nebo s místy, kde je zadržovaná emocionalita, jež vznikly jako následek stažení, k němuž došlo během minulého traumatu. Těla stažením reagují na bolest, ať už fyzickou nebo psychickou. Tím, že určitým způsobem opakovaně reagujeme na nepříjemný stimul, rozvíjíme v sobě tělesnou strnulost a napětí.
Postup práce s tělem není a ani nemůže být jednotný, protože se zakládá na pozorovacích a intuitivních schopnostech terapeuta. V zásadě lze techniku sjednotit do několika jednoduchých bodů, při vědomí, že tento popis podléhá nemístnému redukcionalizmu, který je v každé terapeutické praxi sebepoznání nežádoucí. Většinou klient leží na lůžku v poloze, kterou si zvolí a vědomě dýchá. Práce začíná zaměřením pozornosti do těch míst na těle, kde jsou přítomny nejsilnější fyzické vjemy. Dalším bodem společné práce je snaha o pojmenování těchto vjemů – fyzických pocitů, zhruba ze škály tlak, napětí, mravenčení, bolest, prázdnota, teplo, chlad atd.. Další postup je zpravidla takový, že terapeut udržuje vědomí klienta v neustálém kontaktu s fyzickými pocity, aby vnímal jejich proměnu v čase i v těle. V momentě, kdy začne uvnitř těchto pocitů klient prožívat fantazie či představy, může o nich hovořit, ale je terapeutem vždy zpět vrácen k fyzickým pocitům. To platí rovněž pro prožitky. Jakmile se objevují a nabírají na intenzitě, vedeme klienta k jejich pojmenování a pomáháme mu soustředit se na jejich vyjádření ve fyzických pocitech. Tento kolotoč pocitů, emocí, fantazií, představ, vzpomínek může trvat po různě dlouhou dobu. Pro správný léčebný průběh je žádoucí, aby byl terapeut stále ve střehu a velmi bedlivě pozoroval reakce jeho těla, pohyby, byť sebemenší, a mimiku jeho obličeje. Terapeut musí být připraven pokaždé vrátit vědomí klienta do těla, k tělesným pocitům, případně svojí spoluúčast prohloubit různými doteky v místech, kde je potřeba uvolnit napětí – samozřejmě po dohodě s klientem. Subjektivně vnímám, že je důležité, aby klient zůstal ve spojení s terapeutem a co považuji za ještě více podstatné, aby se klient dostal svým vědomím „dovnitř“ prožitku. Aby byl takzvaně v tom. Konec léčení se ohlašuje zpravidla spuštěním uvolňujících mechanizmů: mravenčením v končetinách, v břiše, pocity tepla v dlaních, v chodidlech, pláčem, smíchem, klidem či nutkáním provést určitý pohyb (jakoukoliv částí těla). I tady terapeut napomáhá klientovi projít uvolněním v nejvyšší dostupné plnosti vědomí.
Mechanizmus účinku
Je jistě namístě chtít znát přesný mechanizmus účinku, ale v tak složité a tajuplné oblasti, jakou bezpochyby instinktivně – emocionální část lidské duše je, se můžeme opřít pouze o empirii a částečně o poznatky, které přinesla moderní věda na poli výzkumu činnosti CNS. Objektivně výzkumy ukázaly na skrytá funkční propojení mezi koncovým, emocionálním a tzv. vitálním – instinktivním mozkem, nacházejícím se v mozkovém kmeni. Bylo prokázáno, že trauma (skrytý – nevědomý konflikt) je zakořeněno v samé konstrukci mozku. Ovlivněním pudové základny – prací s tělem – lze uvolnit skrytá traumata, odblokovat pudovou energii, což má zpětně vliv na emoční struktury mozku a v konečném důsledku i na koncový mozek, tedy na myšlení. Jak známo pudová energie se v psýché dá odečíst ze své nutkavé povahy. Buď přítomna je anebo není. Funguje na principu 0/1. Znovunabytí se nedá přehlédnout, i když je někdy nutno klienta dovést ke správnému vnímání jeho vlastních instinktů.
Energie
Když lidé při terapii pracují s dechem nebo terapeut pracuje s jejich tělem, dochází k uvolnění nejen nevědomých obsahů, ale i energie, což je provázeno chvěním a vibracemi. Některé z nepříjemných vjemů provázejících probuzení energie jsou též výsledkem tlaku, kterým energie působí na stažené oblasti s cílem dosáhnout jejich uvolnění. Některé vzorce fyzických příznaků (např. točení hlavy, sexuální vzrušení, tlaky na hrudi atd.) se tudíž jeví jako účelové invaze energie, která musí v těle splnit určitý úkol.
Pokud se tělo potýká při práci s tělem s dalšími projevy bolesti, ztuhlostí nebo častými a silnými vibracemi, neznamená to, že je přístup přes tělo špatně vedený. Spíše naopak, všechny tyto a mnoho dalších fenoménů, jsou příznaky pracující energie, která otvírá tělo, uvolňuje traumata a vzpomínky a umožní dechu proudit svobodněji a plněji. Různé metody (tanec, masáže, pohybová terapie, akupresura, akupunktura, práce s dechem apod.) mohou mít podpůrný účinek v transformačním procesu a nejlepší je, pokud se je učíme od učitelů a terapeutů, kteří rozumí duševním procesům.
Nicméně užitečný je individuální přístup, protože lidé nereagují stejně na metody práce s tělem. Někteří se mohou díky léčbě cítit velmi posíleni, uvolněni nebo naplněni energií. Naopak jiní mohou zjistit, že jejich tělo je příliš předrážděné. Ti pak dojdou k závěru, že bude lepší vyhnout se praktikám tohoto druhu, aby zmírnili projevy. S nabývající intenzitou energie v těle je proto třeba najít způsoby, jak ji vyjádřit, místo abychom se jí bránili stažením. Pomáhají při tom tanec, zpěv, běh, pohyb, cvičení a různé tvůrčí aktivity. Uzemňovací praktiky, které člověka plně vracejí zpět do uvědomění těla a orientace v běžné realitě, jsou velmi důležité – vědomá chůze, tanec, soustředění na pohyb, vizualizace energie atd.
Hodnocení výsledku terapie
Za „úspěšný“ je považován stav, ve kterém klient prožívá uvolnění vnitřní psychické energie. Tento vědomý prožitek má různou kvalitu a liší se případ od případu. Je nutné se mu v následné psychoterapii podrobně věnovat a hledat skrze něj potenciál pro další růst. Dále je podstatné zhodnotit znovunabytí prvků v psychice, které vytvářejí pocity uvolnění, důvěry, přítomnost volné psychické energie, které se říká vůle a subjektivních pocitů svobody při rozhodování a v kontaktu s autoritou (ať již vnitřní či vnější), jež stála na prvopočátku konfliktu – traumatu.
Tělo a vědomí
Duševní – psychickou energii, která je díky zaběhaným obranným intelektuálním mechanizmům více či méně zablokovaná, můžeme pomocí práce s tělem uvolnit. Zajištění správného průtoku psychické energie mezi vědomím a nevědomím napomáhá větší vědomý kontakt s tělem samým, tedy s vnímáním přítomných prožitků. Myslím, že celá moderní věda zabývající se duševními konflikty – traumaty by měla být hodnocena výsledkem klientova uvědomění si skutečných příčin, které neleží ve vnějším světě, ale jsou ukryté někdy hodně hluboko v našem nevědomí. Práce s tělem jako součást sebepoznávacího psychoterapeutického procesu je dobrým základem pro změnu vědomí.
Probuzené vědomí duševního života
V následné terapii se zaměřuji na vytěsňující mechanizmy, které klientovi brání v sebepoznání – jeho intelektuální obranu proti bolesti, utrpení a „negativním“ zkušenostem, na vědomé prožívání vnitřních konfliktů a na rozvoj pocitových funkcí jako nástroje pro rozlišování kvality prožívání. Není samozřejmě výjimkou, že se klient při práci s tělem setká se symboly či fantaziemi jež vyjadřují mnohem více, než byl do té doby schopen svým vědomím přijmout. Snažím se tento proud duševní energie nerušit a naopak v následné psychoterapii klienta podpořit v tom, aby aktivně se svými prožitky a s vědomým svého těla i nadále pracoval. Spojení se světem na hranici času a prostoru je nedílná součást terapeutického procesu, který mi ukazuje směr, dává víru a vědomí milníků, kterými má klient projít, aby dosáhl dalšího stupně osvobození intelektem spoutané duševní energie.
MUDr. Pavel Špatenka (www.jogasebepoznani.cz)