Autor: Mgr. Martin Šembera
V tomto textu bych chtěl ve stručném přehledu zmapovat vývoj léčebného systému, který dnes známe také pod pojmem manipulační léčba. Od nejranějších zmínek až po současnost.
Manipulační léčba je velmi stará léčebná metoda, která je dnes běžně používána v rámci lékařských i nelékařských profesí po celém světě. Historicky se manipulační léčba rozvíjela v různých částech světa paralelně, například v Indonésii, Japonsku, Indii nebo třeba na Havaji. První dochované záznamy pocházejí z Číny z období kolem roku 2700 př. n. l. V Evropě se objevují první zmínky o manipulaci kloubů až na počátku 4. století př. n. l. a připisují se Hippokratovi, zakladateli evropské vědecké medicíny. Jeho postupy se inspiroval i slavný římský chirurg Claudius Galen, který uvolňoval segmenty páteře pomocí našlapování na záda pacienta.
Ke znovuobjevení Hippokratových technik dochází až za téměř dva tisíce let ve spisech z 16. a 17. století. Ambroise Paré, francouzský vojenský chirurg, který sloužil u čtyř po sobě vládnoucích králů Francie, ve svých textech z roku 1580 doporučoval techniky manipulace k léčbě bolestí páteře. V roce 1656 pak augustiánský mnich Thomas Moulton publikoval knihu The Compleat Bonesetter, kde mimo jiné popsal využití manipulačních technik pro klouby končetin. O několik let později Johannes Schultheiss, jeden z prvních akademicky školených chirurgů v Německu, zahrnuje Hippokratovy manipulační techniky do své knihy The Surgeon’s Storehouse.
Není zcela jasné, proč v následujícím období začali lékaři od používání manipulačních technik upouštět. V Evropě 17. a 18. století se v důsledku rozšiřování měst, kumulace velkého množství lidí a nevhodným hygienickým podmínkám začala rychle šířit tuberkulóza. Existují domněnky, že se manipulace kloubů mohla zdát, zvláště při neuváženém použití u pacientů s tuberkulózou, nebezpečná. Manipulační léčba tak ustupuje do pozadí a stává se opět doménou lidových léčitelů, kteří si zřejmě tyto techniky předávali již od nepaměti.
Ačkoliv byli léčitelé stále více uznáváni mezi lidmi, vyjadřovala značná část lékařů opovržení k jejich praktikám a snažila se jejich působení omezit. Jeden z nejznámějších chirurgů té doby, James Paget, navrhl, aby se lékaři tomuto umění naučili a pak ve vhodné formě sami provozovali. Nicméně samotný Paget často přisuzoval úspěchy manipulační léčby spíše štěstí než dovednostem, a dokonce někdy označoval léčitele za své nepřátele. Mezi několik lékařů, jenž si uvědomovali potenciál manipulační léčby, patřil i Wharton Hood, který v roce 1871 publikoval v časopise Lancet manuál pro manipulaci periferních kloubů.
Snahu o vědecké vysvětlení spinální manipulace odstartovaly až objevy 19. století na poli neurofyziologie. Nejvýznamnější z těchto objevů je znám jako Magnedie-Bellův zákon. Britský anatom Sir Charles Bell a francouzský fyziolog Francois Magnedie nezávisle na sobě zjistili, že přední kořeny míchy obsahují pouze motorická nervová vlákna a zadní míšní kořeny pouze vlákna senzitivní. Další pozorování potvrdily, že nervové impulzy jsou vedeny výhradně jedním směrem. Na základě těchto poznatků se následně formovala Marshall Hallova teorie reflexního oblouku. V roce 1843 přichází J. Evans Riadore s teorií iritace míšních nervů, která říká, že při dysfunkci páteře mohou být utlačeny a drážděny nervové kořeny. Riadore považoval spinální manipulaci za efektivní metodu uvolnění utlačených nervů.
Teorii iritace míšních nervů na konci 19. století převzal i zakladatel chiropraxe Daniel David Palmer. Palmerova hypotéza vysvětluje dysfunkci páteře jako důsledek tzv. „subluxace obratle“. Posunutý obratel může utlačovat nervové struktury, vede ke změně svalového napětí, a v důsledku k rozvoji určitého onemocnění. Palmer několikrát připustil, že není první, kdo používá manipulační techniky, nicméně tvrdil, že je první, kdo používá výběžky obratle pro jeho navrácení do správné pozice. My však víme, že termín subluxace v kontextu dysfunkce páteře byl poprvé použit už sto let před Palmerem v dizertační práci lékaře Johannese Hieronymiho. Popis subluxace a způsob manipulace obratle přes spinozní a transverzální výběžky publikovali již v letech 1820 až 1821 lékaři William a Daniel Griffen a Edward Harrison.
D. D. Palmer nebyl lékař a často kombinoval vědecké poznatky s metafyzikou; údajně proto, aby se ochránil před perzekucí za poskytování léčby bez lékařské licence. Z Palmerových textů je zřejmé, že byl ve své době výrazně ovlivněn spiritualismem a vitalistickou filosofií. Předpokládá se, že Palmer ve své touze po znalostech komunikoval také se zakladatelem osteopatie Andrewem Taylorem Stillem.
Andrew Still se stal po vzoru svého otce lékařem, nicméně často shledával dobové léčebné postupy, jako třeba pouštění žilou, jako neefektivní až nebezpečné. Kvůli deziluzi ohledně lékařské profese začal rozvíjet alternativní metody, které rychle získaly velkou popularitu. Still od dětství trpěl opakovanými bolestmi hlavy a když jednoho dne usnul s krkem zaklíněným mezi kořeny dubu, jeho bolesti náhle ustoupily. Na základě těchto a dalších zkušeností začal pomalu koncipovat teorii, podle níž by bylo možné léčit jisté nemoci obnovou funkce pohybového aparátu. V roce 1892 si byl natolik jistý svými schopnostmi, že se rozhodl založit první Americkou vysokou školu osteopatie v Kirksville v Missouri. Jeho základní teorie vzniku nemocí byla založena na hypotéze mechanického útlaku cév. Osteopaté se na rozdíl od chiropraktiků snažili držet krok s moderní medicínou, a díky tomu jsou jim dnes přiznány stejné pravomoce jako lékařům (alespoň ve Spojených státech).
Významnou osobností na evropské půdě byl bezesporu skotský lékař J. Martin Littlejohn, jeden ze žáků A. Stilla. V roce 1917, když se vrátil z Ameriky do Británie, založil Britskou vysokou školu osteopatie v Londýně. Navzdory opakovaným pokusům se mu ale nepodařilo přesvědčit britskou vládu k uznání osteopatie jako rovnocenné profesi medicíny. Nicméně od roku 1920 začíná vyučovat své kolegy, mezi které patřil i lékař James Mennel a fyzioterapeut Edgar Cyriax, technikám manipulace páteře.
James Mennel přednášel o terapeutických masážích na škole v Nemocnici sv. Tomáše a zabýval se především využitím fyzikálních prostředků v léčbě muskuloskeletálních poruch. Na jeho kurzech mu pomáhal fyzioterapeut švédského původu Edgar Cyriax. E. Cyriax se v rámci manuální medicíny hodně inspiroval jeho tchánem Henrikem Kellgrenem a v roce 1903 publikoval svůj vlastní text o manuální terapii založené na Kellgrenových poznatcích.
Synem Edgara Cyriaxe a Annyuaty Kellgren byl slavný James Cyriax. J. Cyriax byl nepochybně ovlivněn oběma svými rodiči, a díky jeho každodennímu kontaktu s medicínou a vzděláváním dospěl k názoru, že fyzioterapie je nejvhodnější profesí pro aplikaci manipulačních technik. J. Cyriax věnoval svůj profesní život zlepšování nejen svých vlastních dovedností, ale také výuce fyzioterapeutů a lékařů. Jeho zásadní dílo poprvé publikoval v roce 1954 s názvem Učebnice ortopedické medicíny (Textbook of Orthopaedic Medicine, Volume I). V této knize položil základy logické, klinicky odůvodněné diferenciální diagnostiky, která měla změnit dosavadní pohled lékařů a fyzioterapeutů na manipulační léčbu.
Vzdělávání fyzioterapeutů v oblasti manipulační léčby tedy probíhalo nejpozději od počátku 20. století, kdy v roce 1920 Littlejohn přednášel v Oficiální společnosti pro masáže a léčebnou tělesnou výchovu (Chartered Society of Massage and Medical Gymnastics) v Londýně. V roce 1926 řada lidí z této společnosti dokončila svůj intenzivní dvouletý kurz, aby se stala odborníky v manipulační léčbě.
O rozvoj manipulační léčby v tehdejším Československu se zasloužil zejména prof. Karel Lewit. Za podpory profesora Hennera vznikl na tehdejší Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy významný odborný tým věnující se pohybové soustavě a manipulační léčbě. V roce 1960 rozhodlo ministerstvo zdravotnictví o zahrnutí manipulační léčby do programu Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů. ČSSR tak byla první socialistická země, kde se prováděla a soustavně vyučovala manipulační léčba. V průběhu let se od původních nárazových chiropraktických technik ustupovalo a byly nahrazovány šetrnějšími osteopatickými technikami. Lewit shrnul své poznatky v jeho nejznámější knize Manipulační léčba v myoskeletální medicíně, která je dodnes považována za zásadní dílo v oboru rehabilitace u nás.
Do dnešní doby se stále nepodařilo uspokojivě odpovědět na základní otázky týkající se mechanismu účinku manipulační léčby. Některé klinické studie prokázali účinnost spinální manipulace na snížení bolesti a zlepšení funkce pohybového aparátu (Schneider et al., 2015, Mieritz et al., 2014, Botelho & Andrade, 2011).
V současnosti se vede diskuze o neuromodulačním vlivu manipulační léčby na centrální nervový systém. Předpokládá se, že spinální manipulace mění aferentní informaci z receptorů paraspinální tkáně a tím moduluje centrální zpracování bolesti. Výsledky klinického výzkumu jsou zatím rozporuplné. Zatímco některé studie tvrdí, že spinální manipulace snižuje centrálně citlivost na bolest (Bishop et al., 2011, Honoré et al. 2018) některé tvrdí pravý opak (Jordon et al., 2016).
Studie z roku 2019 (Navid et al.) publikovaná také v prestižním časopise Nature zkoumala vliv manipulace páteře na změnu neuronální aktivity mozku a subjektivního vnímání bolesti. Účastníci studie podstoupili test, během kterého ponořili ruku do studené vody, zatímco byla snímána mozková aktivita. Po spinální manipulaci a technice, která měla spinální manipulaci imitovat, hodnotili vlastní vnímání nepříjemnosti a bolestivosti testu. V závěru autoři konstatovali, že tato studie potvrzuje určitý vliv manipulace na centrální zpracování bolesti. Avšak spíše ve smyslu sensitisace než habituace.
Musíme se tedy zatím spoléhat pouze na klinické zkušenosti, které se, jak vyplývá z textu, předávají mezi lidmi už celá tisíciletí.
ZDROJE:
BISHOP, Mark D., Jason M. BENECIUK a Steven Z. GEORGE. Immediate reduction in temporal sensory summation after thoracic spinal manipulation. The Spine Journal [online]. 2011, 11(5), 440-446. DOI: 10.1016/j.spinee.2011.03.001. ISSN 15299430.
BOTELHO, Marcelo B. a Bruno B. ANDRADE. Effect of Cervical Spine Manipulative Therapy on Judo Athletes‘ Grip Strength. Journal of Manipulative and Physiological Therapeutics [online]. 2012, 35(1), 38-44. DOI: 10.1016/j.jmpt.2011.09.005. ISSN 01614754.
HONORÉ, Margaux, Charlotte LEBOEUF-YDE a Olivier GAGEY. The regional effect of spinal manipulation on the pressure pain threshold in asymptomatic subjects: a systematic literature review. Chiropractic & Manual Therapies [online]. 2018, 26(1). DOI: 10.1186/s12998-018-0181-3.
JORDON, Max K, Paul F. BEATTIE, Sarah D’URSO a Sarah SCRIVEN. Spinal manipulation does not affect pressure pain thresholds in the absence of neuromodulators: a randomized controlled trial. Journal of Manual & Manipulative Therapy [online]. 2016, 25(4), 172-181. DOI: 10.1080/10669817.2016.1230352. ISSN 1066-9817.
LEACH, Robert A. The chiropractic theories: a textbook of scientific research. 4th ed. Philadelphia: Lippincott Williams & Wilkins, c2004. ISBN 978-068330747
LEWIT, Karel. Manipulační léčba v myoskeletální medicíně. 5. přeprac. vyd. Praha: Sdělovací technika ve spolupráci s Českou lékařskou společností J.E. Purkyně, c2003. ISBN 8086645045.
MIERITZ, Rune M., Jan HARTVIGSEN, Eleanor BOYLE, Markus D. JAKOBSEN, Per AAGAARD a Gert BRONFORT. Lumbar motion changes in chronic low back pain patients: a secondary analysis of data from a randomized clinical trial. The Spine Journal [online]. 2014, 14(11), 2618-2627. DOI: 10.1016/j.spinee.2014.02.038. ISSN 15299430.
NAVID, Muhammad Samran, Dina LELIC, Imran Khan NIAZI, Kelly HOLT, Esben Bolvig MARK, Asbjørn Mohr DREWES a Heidi HAAVIK. The effects of chiropractic spinal manipulation on central processing of tonic pain – a pilot study using standardized low-resolution brain electromagnetic tomography (sLORETA). Scientific Reports [online]. 2019, 9(1) [cit. 2019-12-06]. DOI: 10.1038/s41598-019-42984-3. ISSN 2045-2322.
PETTMAN E. A history of manipulative therapy. J Man Manip Ther. 2007;15(3):165–174. doi:10.1179/106698107790819873
SCHNEIDER, Michael, Mitchell HAAS, Ronald GLICK, Joel STEVANS a Doug LANDSITTEL. Comparison of Spinal Manipulation Methods and Usual Medical Care for Acute and Subacute Low Back Pain. Spine [online]. 2015, 40(4), 209-217. DOI: 10.1097/BRS.0000000000000724. ISSN 0362-2436.