Autor: Mgr. Jakub Vítek
ÚVOD
O tom, že je pravidelný pohyb zdravý, ví lidstvo celá staletí. Že nás posilování učiní silnějšími a běhání vytrvalejšími, není žádné překvapení, stejně jako to, že pohybem umíme řešit nesčetně zdravotních problémů od těch fyzických až po psychické. I přes tyto znalosti se ale pohybu někdy až iracionálně bojíme, a to nejen široká veřejnost, ale často i fyzioterapeuti či lékaři.
Příkladem by mohl být vývoj rehabilitace po infarktu. Ještě v 80. letech byli pacienti po infarktu týdny upoutáni na lůžko, ve strachu, že pohyb představuje riziko opakovaného infarktu. Dnes už víme, že čím dříve pacient začne s řízenou rehabilitací, tím dříve se zotaví.
Podobně tomu je i v případě Parkinsonovy nemoci (PN). Stále přetrvává představa, že typický parkinsonik je křehký, shrbený a třesoucí se stařík, kterého je třeba chránit před jakoukoliv námahou. Ve skutečnosti je pravda opačná. Až polovina našich pacientů a pacientek jsou silní a produktivní lidé v 5. či 6. dekádě života, u nichž se závažné příznaky nemusí objevit až 14 let od stanovení diagnózy (Armstrong et al., 2020). Právě u nich má smysl co nejdříve zahájit intenzivní silově-vytrvalostní trénink, který nejen že zlepší jejich kondici, ale pravděpodobně také zpomalí progresi PN – má tedy tzv. disease-modifying effect (Corcos et al., 2013; Gamborg et al., 2022; Van der Kolk et al., 2019). To znamená, že pacientům, kteří celý život pravidelně cvičili, je PN zpravidla diagnostikována později a její průběh bývá mírnější (Langeskov-Christensen et al., 2024). Nicméně i ti, kteří začnou s cvičením až po stanovení diagnózy, mají pomalejší průběh nemoci ve srovnání s pacienty, kteří cvičit nikdy nezačnou. Tradiční pořekadlo „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ zde tedy opravdu neplatí – v případě PN nečinnost uškodí. Další motivací k aktivitě by mohl být fakt, že u netrénovaných dospělých dojde ke zlepšení síly i vytrvalosti při zařazení jakékoliv formy tréninku velmi rychle – zkrátka je poměrně jednoduché se z dekondice dostat do kondice. Udržet si získanou fyzickou zdatnost je pak sice o něco náročnější než u mladších lidí, nicméně trénovaný dospělý na tom bude kondičně vždy lépe než netrénovaný mladší jedinec.
Než si detailněji popíšeme, jak takový trénink prakticky nastavit, je nutné porozumět procesům a změnám, ke kterým v těle při PN dochází a tomu, jak je lze silově-vytrvalostním tréninkem ovlivnit.
Parkinsonova nemoc
Pro PN je typická její heterogenita – může se projevit řadou příznaků od motorických, kognitivních či autonomních až třeba po poruchy spánku. Některé příznaky se mohou projevit více, některé méně, některé vůbec. U některých pacientů pak nemoc postupuje rychleji, u některých pomaleji. Podstata PN však zůstává stejná, dochází k neurodegeneraci a úbytku nigrostriatálních dopaminergních neuronů a následnému nedostatku dopaminu v bazálních gangliích, který je pro jejich správnou funkci klíčový. Příčinou neurodegenerace je pravděpodobně kombinace různých patologických změn, které zahrnují toxickou akumulaci α-synukleinu, mitochondriální dysfunkci, oxidativní stres, poruchu proteolýzy či zánětlivé procesy. Přesnou patofyziologii onemocnění však dosud neznáme, a to je pravděpodobně i jeden z důvodů, proč všechny dosavadní snahy o nalezení kauzální farmakoterapie (tedy léků, které by nemoc skutečně vyléčily) zatím selhaly.
V současnosti existuje již řada klinických studií i systematických přehledů, které se vlivem cvičení na patofyziologii PN zabývají. Detailní a velmi srozumitelné shrnutí aktuálních poznatků nabídl ve svém přehledu Luthara et al. (2025), ve kterém rozdělil neurofyziologické působení tréninku na několik oblasti – vliv na neurotrofické faktory, zánětlivé faktory, neuroendokrinní faktory a další patologické markery. Právě jejich vzájemným ovlivněním může cvičení zasahovat do klíčových mechanismů onemocnění a v konečném důsledku zlepšovat klinický stav pacientů. Následující části se proto věnují každé z těchto oblastí podrobněji.
Neurotrofické faktory
Z neurotrofických faktorů stojí za zmínku především mozkový neurotrofický faktor (BDNF) a myokin irisin. BDNF patří mezi tzv. neurotrofiny – růstové faktory, které podporují diferenciaci, růst a přežití neuronů, zejména v oblasti hipokampu (Luthara et al., 2025). V případě poškození nervové tkáně napomáhá její reparaci, stimuluje tvorbu nových neuronů (neurogenezi) a udržuje energetickou rovnováhu (Malczynska-Sims et al., 2020). U pacientů s PN bývá koncentrace BDNF v séru iniciálně nižší, avšak dlouhodobý trénink dokáže jeho hladinu zvýšit – a tím i zmírnit motorické příznaky. Irisin je tzv. myokin, hormonu podobný signální protein, který je tvořen svaly a má několik funkcí. Jeho hlavní úloha pravděpodobně spočívá ve schopnosti procházet skrze hematoencefalickou bariéru a stimulovat sekreci hipokampálního BDNF. Díky tomu se též podílí na regulaci energetického metabolismu a neuroprotekci, ale také na obnově metabolismu mitochondrií, jejich biogenezi a snižování oxidačního stresu (Shi et al., 2024; Zhang et al., 2023). Předpokládá se, že zvýšením fyzické aktivity, a tedy i metabolismu svalu, se zvýší také koncentrace irisinu. Nicméně měření jeho koncentrace je v současné době stále technicky náročné, a proto Albrecht et al. (2020) varují před chybnou interpretací jednotlivých studií.
Zánětlivé faktory
Zánět je dalším mechanismem, který hraje v rozvoji PN významnou roli. Zánětlivé reakce probíhají jak v centrálním, tak v periferním nervovém systému, a objevují se náznaky, že PN může souviset s i chronickými záněty, jako jsou idiopatické střevní záněty, revmatická onemocnění či diabetes (Luthara et al., 2025). Zde má pohyb zajímavou dvojí tvář – krátkodobě může působit prozánětlivě, ale dlouhodobě se účinek obrací: pravidelné cvičení snižuje koncentraci prozánětlivých cytokinů (TNF a IL-6) a působí tedy celkově protizánětlivě. Není sice zcela jasné, zda se tento efekt přenáší i do mozku, ale preklinické studie to silně naznačují.
Neuroendokrinní faktory
PN není jen poruchou dopaminu, ale i celého neuroendokrinního systému, který propojuje nervovou a hormonální regulaci. Hormonální odchylky se u pacientů objevují napříč všemi stadii onemocnění a ovlivňují jak motorické, tak nonmotorické symptomy – od únavy a poruch spánku až po kognitivní deficit. Nejčastěji bývá zvýšená koncentrace kortizolu, zatímco koncentrace melatoninu, inzulinu, vitaminu D či klotho bývají sníženy. Tyto změny vedou k poruše cirkadiánního rytmu, inzulinové rezistenci, urychlenému stárnutí a zvýšenému oxidačnímu stresu, které mohou přispívat k neurodegeneraci. Pravidelný trénink má přitom potenciál tuto hormonální nerovnováhu korigovat. Chronická fyzická aktivita snižuje bazální hladiny kortizolu a zlepšuje odolnost vůči stresu, čímž brzdí negativní dopad glukokortikoidů na motorický systém a hipokampus. Zároveň zvyšuje sekreci melatoninu, zlepšuje kvalitu spánku a stabilizuje biologické rytmy. Významný je také vliv na inzulinovou senzitivitu – pohyb zlepšuje vstřebávání glukózy nejen ve svalu, ale i v centrálním nervovém systému, kde inzulin podporuje plasticitu a přežití neuronů a reguluje dopaminergní přenos.
Patologické markery
Za hlavní patologický marker je považován α-synuklein – klíčový protein, který se v patologické formě hromadí v mozku pacientů a tvoří tzv. Lewyho tělíska. Správně složený α-synuklein reguluje přenos neurotransmiterů, ale jeho chybné uspořádání spouští řetězec událostí vedoucích k oxidačnímu stresu, zánětu a úbytku dopaminergních neuronů. Preklinické studie ukazují, že pravidelný aerobní trénink může tuto patologickou akumulaci redukovat – u zvířecích modelů došlo po několika týdnech tréninku ke snížení množství α-synukleinu v substantia nigra a k současnému zlepšení motorických funkcí.
Faktorů, které v patofyziologii PN hrají roli, je samozřejmě mnohem více, řadu procesů a vzájemných vazeb dosud ani neznáme a je velmi obtížné je klinicky sledovat, proto se často opíráme o znalosti animálních modelů, které nám alespoň naznačují, jak by tyto procesy mohly fungovat v lidském těle. Jak tedy můžeme výše popsané účinky přenést do klinické praxe? Odpovědí je správně nastavený silově-vytrvalostní trénink.
Nastavení silově-vytrvalostního tréninku
Prostory a vybavení
V první řadě je potřeba mít prostor a vybavení. Utopickou představou je, že každá větší nemocnice bude mít k dispozici alespoň základně vybavenou posilovnu (a to nejen pro pacienty s PN). Najít takový prostor nemusí být vždy úplně jednoduché, ale následný výběr vybavení posilovny už tak náročný není – je poměrně jedno, jestli vytrvalost trénujete během na páse, cyklistikou, veslováním či plaváním a sílu budujete zvedáním činek, cvičením na stroji nebo cvičením na kladkách. Ano, každé má své výhody a nevýhody, ale důležité je, aby pacienty daná aktivita bavila a chtěli ji provádět, protože „nejlepší cvičení je totiž to, které bylo odcvičeno“.
Neurologická klinika VFN a 1. LF UK takové prostory k dispozici má a nabízí tříměsíční skupinový program, ve kterém pacienty učíme, jak cviky provádět, trénink nastavit a v rámci multidisciplinárního týmu konzultujeme případné komplikace. Tím se snažíme pacienty připravit na to, aby byli schopni pokračovat v tréninku samostatně doma nebo s využitím komerčních fitness center.
V druhé řadě už si musíte jen správně nastavit dva hlavní parametry – frekvenci a intenzitu tréninku!
Frekvence
Jak bylo již řečeno, potřebujeme trénovat sílu i vytrvalost. U obou forem tréninku se frekvence nastavuje odlišně. Co se týče frekvence silového tréninku, každou svalovou skupinu bychom měli trénovat alespoň 2x týdně, ale mezi cvičením stejné svalové skupiny bychom měli dodržet alespoň jedno až dvoudenní odstup pro regeneraci. Tedy, pokud bychom chtěli pacienty trénovat pouze 2x týdně (WHO doporučovaná minimální frekvence silového tréninku), musíme vytvořit tzv. whole-body trénink, který postihne co nejvíce svalových partií. Pokud bychom chtěli trénovat častěji, můžeme si podle toho vybrat svalové partie, na které se v jednom tréninku zaměříme.
U vytrvalostního tréninku je pak doporučovaná frekvence alespoň 3x týdně, přičemž vytrvalostní aktivita by měla trvat alespoň 30 minut. Jako nejefektivnější forma tréninku se pak jeví tzv. vysoce intenzivní intervalový trénink (HIIT, High Intensity Interval Training), při kterém střídáme většinou do 1 minuty dlouhé intervaly maximální zátěže s intervaly ve volném tempu. Takový trénink je pro pacienty s PN nejen bezpečný, ale také je díky němu možné za stejný čas dosáhnout většího efektu na vytrvalost (Harpham et al., 2025)
Intenzita
Při nastavení intenzity si také počínáme odlišně. U silového tréninku by se mělo začít vyšetřením jednoho opakovatelného maxima (1RM), což je maximální hmotnost, se kterou pacient cvik provede v maximálním rozsahu pohybu právě jednou. Při samotném silovém tréninku pak pacient začíná cvičit se zátěží 30–60 % 1RM. Jen pozor, že u začátečníků může být vyšetřená hodnota 1RM zkreslena. Začátečník totiž nemusí být limitován jen svalovou silou, ale často spíše obavou z provedení cviku a zvednutí něčeho těžšího. Se zvolenou zátěží pak ideálně provedeme 2-4 série po 7-12 opakováních (Corcos et al., 2024). Pokud pacient zvládne se zvolenou zátěží provést více než 12 opakování, je to signál pro navýšení zátěže. Výhodou je, že pro dosažení kýženého efektu není třeba cvičit do „selhání“ (stačí přibližně 2-3 opakování před selháním) a nemusíme se tedy bát, že pacientům budou padat činky na hlavu.
U vytrvalostního tréninku také začínáme vyšetřením, ideálně zátěžovým testem provedeným tělovýchovným lékařem. Ze zjištěných hodnot klidové a maximální tepové frekvence si vypočítáme rezervu tepové frekvence (HRR, Heart Rate Reserve). Cvičit pak začínáme na 50-70 % HRR s progresí na 80 % HRR. Vypočítanou tepovou frekvenci ideálně v průběhu tréninku sledujeme hrudním pásem nebo alespoň chytrými hodinkami.
Shrnutí
Informací bylo v předchozích dvou odstavcích mnoho, co si z nich ale vzít a jak to všechno prakticky poskládat dohromady? Nám se na Neurologické klinice 1. LF UK a VFN v Praze v praxi osvědčil kruhový silově-vytrvalostní skupinový trénink. V něm kombinujeme 5 silových a 5 vytrvalostních stanovišť dle parametrů zmíněných výše (viz obr. 1). S pacienty ho ambulantně provádíme dvakrát týdně, ale ideální je, pokud si k tomu pacienti přidají ještě jednu individuální vytrvalostní aktivitu (běh, kolo, plavání…).
Obrázek 1 -Parametry silově-vytrvalostního tréninku (zvětší se rozkliknutím)
Obrovský benefit skupinového tréninku je právě ve společné aktivitě, při níž se pacienti navzájem hecují, podporují, prožívají trénink dohromady, získávají nová přátelství a efekt takového tréninku není pak jen fyzický, ale i psycho-sociální. Navzdory všem benefitům fyzické zátěže je ale důležité upřímně přiznat, že i pohyb má své limity. Zcela jistě ani intenzivní trénink nedokáže Parkinsonovu nemoc zastavit a rozhodně nemůže nahradit současnou farmakologickou léčbu. Kombinace obojího je však ta nejsilnější zbraň, kterou v současné době v boji s tímto onemocněním máme, a proto bychom se neměli bát tuto zbraň použít.
Problematika fyzické zátěže u parkinsoniků je nesmírně široké téma, o kterém by bylo možné napsat několik knih od učebnic až po červenou knihovnu. Tento článek tak vysoké ambice nemá, má však za cíl sloužit jako motivace. Motivace terapeutů, aby se nebáli zatížit své pacienty a motivace pacientů, aby si přáli být zatíženi.
Mgr. Jakub Vítek, fyzioterapeut působící na Neurologické klinice 1. LF UK a VFN v Praze a sportovní fyzioterapeut florbalového klubu Prague Tigers Nehvizdy. Bakalářské studium absolvoval na 1. LF UK, magisterské na Fakultě zdravotnických věd UPOL a v současnosti pokračuje v doktorském studiu na 2. LF UK. V praxi propojuje zkušenosti ze sportovní i nemocniční péče a věnuje se možnostem využití intenzivní zátěže v rehabilitaci neurologických pacientů.
Neurologická klinika a Centrum klinických neurověd 1. LF UK a VFN v Praze
Kateřinská 30, Praha 2
Tel.: +420 224 965 513
E-mail: jakub.vitek@vfn.cz
Disclaimer
Informace uvedené v tomto článku slouží výhradně k obecné edukaci o roli fyzické aktivity u Parkinsonovy nemoci a nemohou nahradit individuální lékařskou či fyzioterapeutickou péči. Konkrétní tréninkový program musí být vždy přizpůsoben zdravotnímu stavu pacientky či pacienta. Autor či správce webu nenesou odpovědnost za následky nesprávné interpretace nebo aplikace uvedených informací.
Reference
ARMSTRONG, M.J. A OKUN, M.S. 2020. Time for a New Image of Parkinson Disease. JAMA Neurol. , 77(11):1345-1346. DOI: 10.1001/jamaneurol.2020.2412
CORCOS, D. M., et al. 2023. Advice to People with Parkinson’s in My Clinic: Exercise. Journal of Parkinson’s Disease, 14(3), 609–617. DOI: 10.3233/JPD-230277
CORCOS, D. M., et al., 2013. A two-year randomized controlled trial of progressive resistance exercise for Parkinson’s disease. Movement Disorders, 28(9), 1230–1240. DOI: 10.1002/mds.25380
GAMBORG, M., et al. 2022. Parkinson’s disease and intensive exercise therapy — An updated systematic review and meta‐analysis. Acta Neurologica Scandinavica, 145(5), 504–528. DOI: 10.1111/ane.13579
HARPHAM, C. et al., 2025. Home-Based High-Intensity Interval Training for People With Parkinson’s: A Randomized, Controlled, Feasibility Trial. Health Sci Rep., 8(7):e71024. DOI: 10.1002/hsr2.71024
LANGESKOV-CHRISTENSEN, M. et al., 2024. Exercise as medicine in Parkinson’s disease. Journal of Neurology, Neurosurgery & Psychiatry, 95, 1077–1088. DOI: 10.1136/jnnp-2023-332974.
LUTHARA, N.S., et al. 2025. Aerobic exercise-induced changes in fluid biomarkers in Parkinson’s disease. npj Parkinsons Dis. 11(190). DOI: 10.1038/s41531-025-01042-8
MAŁCZYŃSKA-SIMS, P., CHALIMONIUK, M. a SUŁEK, A., 2020. The Effect of Endurance Training on Brain-Derived Neurotrophic Factor and Inflammatory Markers in Healthy People and Parkinson’s Disease. A Narrative Review. Frontiers in Physiology, 11, 578981. DOI: 10.3389/fphys.2020.578981
SHI, X. et al., 2024. Relationship of irisin with disease severity and dopamine uptake in Parkinson’s disease patients. NeuroImage: Clinical, 41, 103555. ISSN 2213-1582. DOI: 10.1016/j.nicl.2023.103555
VAN DER KOLK, N. M. et al., 2019. Effectiveness of home-based and remotely supervised aerobic exercise in Parkinson’s disease: a double-blind, randomised controlled trial. Lancet Neurology, 18(11), 998–1008. DOI: 10.1016/S1474-4422(19)30285-6
ZHANG, X. et al., 2023. Irisin exhibits neuroprotection by preventing mitochondrial damage in Parkinson’s disease. npj Parkinson’s Disease, 9(13). DOI: 10.1038/s41531-023-00453-9